Už jen pár posledních úprav, a dílo bude dokonáno. Sebrala jsem ze země poslední ozubené kolečko a zapasovala ho přesně na své místo. S kolečkem jsem ještě trochu pootočila, abych ověřila, že vše funguje tak, jak má, teď už jen stačilo všechno zakrýt. Odhrnula jsem si z čela rezavou ofinu, která mi bránila ve výhledu a přes oči jsem si přetáhla brýle na sváření. Popadla jsem kus plechu a se vší opatrností jsem ho přidělala ke zbytku stroje, vše už vypadalo tak, jak mělo, stroj přesně odpovídal předlohám z náčrtků. Má dokonalá symfonie byla dokončena, jediný háček byl v tom, že se neskládala z not a tónů, nýbrž z ozubených koleček a kusů kovu. Teď už jen stačilo výtvor otestovat. Z pracovního stolu jsem sebrala misku rozlámaných, přebytečných a nefungujících součástek. S rychlým poskočením jsem s ní došla ke stroji a součástky vsypala do pochybné nálevky, v tomto případě spíše násypky. Po vsypání jsem se ještě letmým pohledem ujistila, že jsem vše vsypala správně a nic se nikde nezaseklo. Hemžila se ve mně spousta emocí a pochyb, těm jsem se samozřejmě snažila vyhýbat, ale někde hluboko uvnitř mě pořád trýznila otázka „Co když…?“. Zhluboka jsem se nadechla, vše hodila stranou a finálně jsem zatáhla za páčku umístěnou kousek od nálevky.
Radostně jsem poskočila opodál a s úžasem sledovala svůj vlastní výtvor. Stroj napřed trochu zarachotil, ale nevypadalo to, že by něco bylo v nepořádku. Z výfukové trubice se začal linout kouř a byl slyšet zvuk součástek prostupujících systémem mašiny. Už jsem si byla skoro jistá, že všechno vyšlo podle plánu, v tu chvíli se ale pokazilo, co jenom mohlo. Stroj udělal velmi nežádoucí hlasitý zvuk a z výfuku se začalo kouřit výrazně víc než předtím. Najednou uvnitř něco křuplo, jedna strana přístroje se úplně zhroutila a vše hlasitě zaburácelo o zem.
Než jsem všechno stačila zaznamenat, všude kolem se kutálely rozbité součástky a místnost byla naplněna tmavým oparem onoho kouře. Přidušená dýmem jsem se okamžitě rozkašlala a rychle skočila ke zbytkům stroje. Klečela jsem na zemi u hromady šrotu, špinavá, zaprášená a úplně zdrcená. Zoufale jsem se začala prohrabovat všemi těmi šroubky, matkami a ozubenými kolečky ve snaze něco vymyslet. K čemu to ale všechno bylo, když je můj výtvor na padrť. Hodiny, dny, měsíce strávené v téhle špinavé dílně odhodlaná něco dokázat, a stejně všechna ta práce přišla vniveč. Zrak mi pomalu začaly zaslepovat slzy, kterým jsem nechala volný průchod. Tento projekt mi měl přece zařídit místo na výsluní, tak proč se to muselo pokazit. Funkčnost přístroje už jsem přeci přepočítávala přinejmenším tak tisíckrát, vše jsem měla perfektně vyměřené a promyšlené. Ale očividně ne dost na to, abych tím něco dokázala. Ale vždyť tohle nebyl můj první výtvor, sestrojila jsem přeci už tolik zajímavých vynálezů, tak proč se žádný neujal? Jediné, co si našlo využití je pár kuchyňských mašinek v čajovně nedaleko ve městě. Setřela jsem si slzy z umouněných tváří, rukama jsem se opřela o kolena, z poslední špetky vůle, co ve mně zbyla jsem se zvedla a dala se do úklidu.
Kristýna Roubalová
Komentáře nejsou povoleny.