Před nějakou dobou jsem se dozvěděla o studiu Jantar. Jedná se o uskupení mladých umělců, kteří pojali hru Hamlet v moderním, trochu punkovém provedení, ale stále s úctou k dramatu Williama Shakespeara. Teď si to asi moc nedokážete představit a já vás naprosto chápu, neboť i já jsem si to moc nedokázala představit, ale věřte mi, tato inscenace vás vtáhne a nepustí i dalších pár dní poté.
Už od úvodní scény mě strhla dynamika a výrazné herecké výkony. Režijní pojetí bylo odvážné a nápadité. Kombinovalo vážné momenty s humorem, takže jsem se někdy smála a chvílemi mě až mrazilo. Všichni herci (jedná se ryze o mužské obsazení) se ujali svých rolí skvěle.
Hlavní představitel Hamleta- Prokop Zach, dokázal ztvárnit princovu vnitřní rozpolcenost tak přesvědčivě, že jsem mu věřila každé slovo, které tak jemně, procítěně, či naopak velmi rozhořčeně vyšlo z jeho úst. Hamletův slavný výrok “Být, či nebýt” mě z jeho úst upřímně zasáhl. Prokop dokázal skvěle vtáhnout publikum přímo na scénu. Někdy jsem si dokonce připadala, jako kdybych tam vážně byla. Nemyslím na jevišti, ale v Dánském království.
Ofélie, hrána Maxmiliánem Dolanským (který na začátku hry ztvárnil i postavu Barnarda), zpočátku vyvolala na mé tváři úsměv, neboť Maxmilián dokázal ztvárnit Ofélii jinak, než jsem si ji představovala. I tak ve mně postava Ofélie zanechala hluboký dojem. Ač měl Maxmilián povětšinu času kalhoty, působil velmi křehce a jeho malá nemotornost dodávala postavě čistou mladou ženskou naivitu. Když však později Ofélie přicházela na jeviště jako zlomená dívka v šílenství, úplně jsem zapomněla, že před sebou vlastně vidím muže v roli ženy. Cítila jsem její bolest a zoufalství, chtěla jsem jí pomoci. Právě tohle propojení humoru a tragédie vytvářelo zvláštní, ale silnou atmosféru, jež mě držela v napětí od začátku až do konce.
František Ferdinand Hlavica dokázal na jevišti procítěně a přesvědčivě podat komplikovanou postavu Claudia, který touží po moci. Jeho pojetí přináší do postavy více emocí, přesto stále zůstává padouchem a manipulátorem, který svádí své vnitřní boje.
Vedlejší postavy byly mnohdy pojaté s jistou nadsázkou a groteskností, ale nikdy nesklouzly k parodii. Jen vnášely jiskru a život postavám. Například postava Polonia hraná Ottou Duškem. Otto dokázal skvěle ztvárnit vedlejší postavu jak Polonia, tak hrobníka, a navíc celé divadelní představení režíroval. Jeho postava hrobníka byla pojata velmi komicky. Častokrát jsem se přistihla, jak se směju (možná až příliš nahlas). Přesto v klíčové chvíli jeho osud nakonec působil vážně a tragicky.
Gertruda, kterou hrál Ondřej Stupka (tento mladý umělec také zároveň ztvárnil vedlejší postavu Marcelluse) působila velmi rázně a na rozdíl od Ofelie měla vážně dámské šaty a silný make-up. Nemohu opomenout vyzdvihnout, jak skvěle Ondřej Stupka zahrál svou roli. Upřímně mě někdy jeho projev znepokojoval a děsil, což skvěle podporovalo postavu Gertrudy jakožto Hamletovy matky.
Laerta si zahrál Šimon Fikar, který dále ztvárnil zároveň dvořana Rosencratze, povolaného spolu s Guildensternem „nenápadně“ špehovat Hamleta. Samotný Laertes bratr Ofélie, je nejvýraznější na úplném konci hry, kdy prahne po pomstě. Jeho postava mě bavila, protože ukazovala, jak nebezpečná může být rodinná loajalita a neodpuštěný žal a Šimon Fikar právě toto ztvárnil opravdu reálně. Bylo vidět, jak ho dusí šílenství jeho sestry a smrt otce Polonia.
Poslední dvě postavy, o kterých jsem se ještě nezmínila, Guildenstern a Horacio, ztvárnil Jiří Dlouhý. Horacio je jeden z mála, komu Hamlet důvěřuje. Vnímám ho, jako velmi rozumnou postavu, která nad vším hloubá, nijak neintrikuje a nemanipuluje. Horacio byl pro Hamleta přítelem, často mu radil a byl u všech důležitých okamžiků jako tichý pozorovatel, jako někdo, kdo sleduje pád lidských hodnot z povzdálí. Působil na mě jako jediný, kdo si uchoval čisté svědomí. Jiří Dlouhý vystihl podstatu této klidné a přemýšlivé postavy s obdivuhodnou přesností. Když jeho postava promluvila, tak u toho vždy působil jeho projev vyrovnaně a rozvážně.
Kostýmy byly stylizované spíše moderně a civilně. Herci byli oblečeni převážně v současném oděvu, většinou v černé barvě, což dodávalo hře jistou ponurost. Například král Claudius, působil v saku elegantně, zatímco Hamlet měl volný posprejovaný oblek, což zdůrazňovalo jeho mladistvost. Postavy Rosencratze a Guildensterna byly zobrazeny jako zajímavá dvojice ve zvířecích maskách, která má za zavřenými vrátky svá tajemství.
Scéna byla poměrně jednoduchá, ale maximálně funkční. Místo velkých kulis dánského hradu bylo na jevišti jen pár univerzálních prvků – rudé závěsy nebo křeslo. Nejvíce mě zaujala rekvizita vany, která byla maximálně využita například jako vana na koupel, ale také jako loď nebo hrob. Tvůrci tak nechali vyniknout především herce a jejich projev. Výrazným scénografickým prvkem byla světla, která sehrála velkou roli a dodávala scéně atmosféru. Během tísnivě vypjatých scén bylo jeviště zalité temně červeným světlem, jindy se reflektor zaměřil jen na samotného herce v monologu a nechal celý okolní prostor tonout ve tmě.
Interpretace příběhu byla moderní a nebojácná. Děj byl poměrně zkrácený a zjednodušený tak, aby vyniklo to podstatné – soustředil se hlavně na konflikt Hamleta s Claudiem a na komplikované vztahy v rodině a blízkém okolí. A snad právě tím mě inscenace natolik strhla, že jsem se cítila být její nedílnou součástí. Dialogům bylo velmi dobře rozumět a zazněly i ikonické Shakespearovy věty v klasickém překladu, takže duch předlohy zůstal zachován.
Jako šestnáctiletá studentka jsem si z představení spolku Jantar Ve jménu Hamleta odnášela spoustu podnětů k zamyšlení. Bylo to úplně jiné, než jsem očekávala. Bylo to živější, dravější a v mnoha ohledech mi to bylo i bližší. Bavilo mě, jak kluci dokázali skloubit nesourodé prvky jako respekt k tragickému příběhu, a přitom drzou aktualizaci plnou humoru a energie. Pohrávali si s klasickými motivy a zároveň je lehce shazovali moderní optikou. Ani chvilku jsem se nenudila. Příběh mě emocionálně zasáhl a odcházela jsem z divadla s hlavou plnou otázek a myšlenek. Přemýšlela jsem o tom, jak lež a podezření dokázaly zničit i ty nejbližší lidské vztahy, a komu se vlastně dá věřit. Uvědomila jsem si, jak zajímavé jsou některé motivy Hamleta, třeba vnitřní rozpor, hledání pravdy, anebo dopad unáhlené pomsty. Inscenace ve mně zanechala hluboký dojem. Ve jménu Hamleta mě utvrdilo v tom, že i klasické dílo lze prožít silně a nově, když se ho ujmou talentovaní mladí lidé se zápalem a fantazií.
Adéla Holubová
Komentáře nejsou povoleny.