Ťuk, ťuk. Zvuk klepání kovové hůlky o blátivou zem, mezitím co se o ni opírá osoba zahalená v dlouhém černém kabátu. Ale samotné klepání hole nebylo slyšet, bylo přehlušeno zvuky nedalekých dělostřeleckých granátů, které padaly z nebes a explodovaly na zpustošeném blátivém poli. I přes křik vojáků v zákopech, kteří na své spolubojovníky volali: „Lïjod!“ tedy ležte, aby se kryli před salvou dělostřelectva z nepřátelské strany, osoba v kabátu s holí dál kráčela vpřed. Stejně ji nikdo z vojáků nemohl vidět.
Granáty dopadaly čím dál blíž a čím dál rychleji, ale osoba v kabátu nijak nezrychlovala. Naopak, zastavila jen dva metry před jedním ze zákopů, zvedla hůl vzhůru. Čekala a čekala a přesně v momentě, kdy byl granát pouhý metr nad hlavami vojáků v zákopu, rychle a tvrdě udeřila holí o zem. A čas se zastavil.
Z neustálého křiku vojáků a ječení padajících granátů se stalo ticho. Nic se nehýbalo, až na osobu v kabátu. Ta se opřela o hůl a podívala se na granát zmrzlý ve vzduchu a v čase. A na mladíka pod ním.
Ten se díval přímo na granát, ale na rozdíl od ostatních vojáků v zákopu na něm bylo něco zvláštního – tenký bílý polokruh se objevil mezi ním a granátem. Štít. Ne ten pevný z kovu, ale štít z energie. Osoba v kabátu se jen pousmála, opět zvedla hůl vzhůru a zakryla si oči před světlem z výbuchu, aby ji neoslepil. Pak znovu udeřila o zem.
O pár dní dříve, ve vesnici Bästyro
Již zrudlé listy začaly padat z podzimních stromů. Sluníčko bylo nízko nad obzorem a pod ostrým úhlem zalévalo světlem podzimní krajinu. Kolem vesnice byla pole a mnoho menších kopečků. Směrem od malého kamenného náměstí v centru vesnice vedly tři cesty, lemované různorodými stromy zasázenými v řadách podél nich. Většina domků byla postavena z kamene a obložena dřevem – to přece jen dobře izoluje proti zimním teplotám, které často klesají pod bod mrazu. Po celý rok zde panovala dobrá atmosféra. Sousedé se velmi dobře znali, a tak to platilo pro celou vesnici.
Vypadalo to, že dnešek bude jen další podzimní den plný práce na poli, v dílnách a na pastvinách. Po snídani se všichni vydali ze svých domů na svá pracoviště, ale ti, kteří šli po cestě vedoucí na západ, viděli projíždět vůz tažený dvěma koňmi.
Tato cesta směřovala na západ a napojovala se na síť cest vedoucí až k samotnému Pobřeží Zlata, kde se nachází i hlavní město Agejy.
Vůz zastavil před radnicí a hned z něj vyskočili dva lidé ve formálním oblečení – v kabátech a kloboucích. Nejprve vběhli dovnitř, a za pár minut už stáli na balkónku druhého patra kamenné radnice, odkud se začal ozývat zvon.
Vesničané se shromáždili do půlkruhu pod balkónem a napjatě čekali, co se bude dít.
„Dle nařízení Federální vlády Federace Agejanských Měst, kvůli nouzovému válečnému stavu, musí všichni bojeschopní dospělí, kteří nejsou vázáni rodinou, službou obci nebo Federaci, narukovat do armády a budou posláni na frontu na hranici se Severoegojskou říší.“ I přes profesionalitu a kamenné výrazy úředníků byl v jejich hlase znát náznak nervozity. A proč by ne – právě oznamovali, že několik desítek lidí z této vesnice a desítky tisíc dalších budou posláni do války.
V davu, který se přišel podívat, stál i jeden z mnoha průměrných vesničanů. Nebyl nijak výjimečný – měřil asi metr sedmdesát, měl hnědé vlasy až po krk, ne zrovna upravené a zašpiněné od práce na farmě. Byl dospělý a bojeschopný, to věděl, ale v tento moment, který doufal, že nikdy nenastane, se stále snažil věřit, že existuje nějaký háček, který mu narukování zabrání. Vždyť měl doma jen matku, která se starala o několik jeho mladších sourozenců – to přece je „vázanost na rodinu“.
Otočil se a vydal se po dlážděné ulici domů. Po několika domech cesta přešla z dlážděné na polní, pak zatočil doleva a před ním se otevřel výhled na farmu, kde žil se svou matkou a sourozenci. Pootevřel dřevěná vrátka, která byla součástí plotu obepínajícího farmu, aby neunikla zvířata, a pokračoval dál do jejich domku. Otevřel vchodové dveře, zul si boty a vešel. Před ním proběhla jeho druhá nejmladší sestra, Autkar – okřikl ji, ať hlavně nezakopne, a pak pokračoval chodbou do kuchyně s jídelnou, kde seděla jeho matka.
„Äj was bij dÿ hämzhaws.“
„Byl jsem před radnicí,“ řekl pochmurným hlasem.
„Ont wäb där, Fristejn?“
„A co se tam dělo, Fristejne?“ odvětila jeho matka.
„Přišli úředníci z Toturnborku… narukuje se do války.“
Jeho matka vstala a objala ho.
Pokračování již za měsíc
Autor příběhu: Tohi – Tobiáš Habada
Komentáře nejsou povoleny.