Linda Piknerová, PhD je politoložka, nezávislá komentátorka, autorka několika odborných publikací a manažerka projektu Expedice Z101. Narodila se na Moravě, ale studovala politologii na Západočeské univerzitě v Plzni, kde také do roku 2020 vyučovala. Dnes se věnuje projektu Expedice Z101, který se věnuje cestovatelskému odkazu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda.
Mohla byste na začátek představit čemu se momentálně věnujete, jaké práci a případně čemu jste se věnovala v minulosti?
Tak já jsem strávila deset let na Katedře politologii a mezinárodních vztahů tady na Západočeské univerzitě v Plzni, kde jsem přednášela mezinárodní vztahy a rozvojová studia, protože, i když to je neuvěřitelný, tak já jsem od druháku na gymplu věděla, co chci studovat. Já jsem vlastně od druháku směřovala k politologii a mezinárodním vztahům, a pak jsem byla moc ráda za to, že se mi to podařilo, a že jsem měla možnost u toho zůstat a po doktorátu na katedře učit. Já jsem učila, učila, učila a jednoho dne jsem se rozhodla, že je potřeba všechno změnit a dala jsem výpověď. V tu chvíli jsem úplně nevěděla, co budu dělat, ale věděla jsem, že se nějakým způsobem uživím.
No, a shodou okolností se ke mně dostal projekt, který se jmenuje Expedice Z101, což je projekt, který je inspirován první cestou pánů Hanzelky a Zikmunda. A protože archiv Hanzelky a Zikmunda je uložen v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, a já jsem původně ze Zlína, tak jsem najednou měla možnost z Plzně jezdit zpátky domů a zároveň trávit spoustu času v Archivu H+Z. Takže to byl takový můj návrat domů. Projekt Expedice Z101 by spuštěn z důvodu covidu až v roce 2021 a do roku 2024 se nám podařilo projet Afriku od severu k jihu a po stopách Hanzelky a Zikmunda najet více jak 60 000 km vlastním autem. A tak se díky H+Z ze mě stala taky produkční, a trošku účetní a trochu taková projektová manažerka. Zároveň jsem ráda, že jsem mohla zůstat u toho, co mě vždycky bavilo, a to je přednášet a komentovat, takže jsem se stala komentátorkou pro Český rozhlas a moje aktivity jsou vlastně takhle široké.
Jak dnes vypadá Váš běžný den, když nejste na expedici?
Asi bych řekla, že nemám úplně běžný den, a že každý den je jiný v návaznosti na to množství aktivit, což je vlastně něco, co mě na tom hrozně baví, protože to není žádná rutina. Ale jsem zvyklá docela brzo ráno vstávat a jsem zvyklá snídat. Ať jsem na cestě nebo v Česku, tak vždycky ráno snídám, což je takový základ mého života. Když mám možnost a jsem v Česku, tak se snažím pravidelně mít nějaký pohyb, nějaké cvičení, protože se to nezdá, ale aby člověk mohl fungovat mentálně a mohl zvládat nejrůznější intelektuální aktivity, tak musí fungovat fyzicky. A to, co je nejvíc pro tělo ubíjející, je sezení a nulová fyzická aktivita, takže já se snažím každý den sportovat, a díky tomu jsem schopná dělat celou řadu dalších činností. Takže můj den nikdy není přesně nalajnovaný, že bych věděla úplně přesně, co budu dělat. Taky jsem nucena reagovat na to, co přichází, protože my realizujeme spoustu produkcí po celá České republice a ty vznikají operativně, takže na to vždycky musím nějak reagovat v průběhu dne.
Říkala jste, že jste si vybrala kariéru v mezinárodních vztazích a politologii už když jste byla na gymnáziu. Proč? Co vás motivovalo nebo co byl ten důvod?
Asi bych řekla, že to bylo rodinné zázemí. U nás doma se vždycky třeba četly noviny. Takže pro mě bylo normální, že jsem sledovala zprávy a to, co se děje. Já si nikdy jako dítě nečetla třeba dívčí romány nebo nějaké pohádky, to mě nebavilo. Já jsem četla noviny a na základě toho už od mala měla pocit, že všude kolem se něco zajímavého děje. Jako malá jsem třeba milovala televizní politické debaty.
Když jsem byla na gymplu, tak jsem se rozhodovala, jestli půjdu na žurnalistiku nebo na politologii. Vždycky jsem ráda psala a baví mě to dodneška , protože mám pocit, že když píšu, tak je to chvíle, kdy myslím, protože má člověk čas si myšlenky uspořádat a je to pomalejší proces, než když mluví. Kdybych ale studovala žurnalistiku, tak bych chtěla být válečná novinářka, pohybovat se někde v terénu a venku. Pak jsem došla k závěru, že bude lepší studovat politologii, protože tu žurnalistiku se můžu vždycky naučit, a že je fajn mít obor a k tomu žurnalistiku jako to řemeslo. Ale jde to i naopak, vystudovat žurnalistiku a pak se k tomu naučit nějaké řemeslo. Ta úvaha byla taková, že jsem studovala politologii a ta záliba v psaní mi zůstala.
Co Vás žene dál v každodenním životě? Asi to není jenom nějaká ta prvotní jiskra, co Vás k povolání přivedla.
Musí vás bavit to, co děláte a myslím si, že kromě toho, že mě to baví, tak jsem přirozeně strašně zvědavý člověk. Pamatuji si, že mi máma vždycky říkala, že já jsem taková drbna a já dodneška třeba ráda čtu bulvár a fakt mě to baví. On zase není úplně rozdíl v tom, jestli sledujete mezinárodní vztahy nebo celebrity. Prostě vás zajímá to, co se děje a co je pod povrchem. Zároveň mě, že se pořád něco děje, takže vy nikdy nemůžete ustrnout. Teď zapnete zprávy a tam budou věci, které tam nebyly před půl hodinou. Takže to, že se zajímám o něco, co se neustále děje a děje se to kolem nás, mě žene dopředu.
Když se tady dívám na tu mapu Britských ostrovů (mapa Britských ostrovů visící v učebně J1, kde probíhal rozhovor; pozn. red.), tak já jsem vždycky zbožňovala geografii a milovala mapy. Vzpomínám, že když jsem byla malá, tak jsem dostala v životě dva nejkrásnější dárky. Jedno byl globus, který svítil, a druhý byl Obrazový atlas světa. Jak globus, tak atlas mám pořád. Strašně mě bavilo dívat se na mapu, dívat se na ty místa, a představovat si, jaké to tam je. Vždycky jsem chtěla ty místa navštívit a teď, když se dívám na mapu Britských ostrovů, tak si vybavuji, jak jsem byla ve Skotsku, jak jsem byla v Irsku a jak jsem projížděla anglický venkov, a to mě baví.
Má to všechno i nějaká negativa?
Každá práce a každý životní styl má negativa, ale vždycky záleží na tom, co daný člověk jako negativa vyhodnocuje. Někdo by jako negativum vnímal to, že můj život nemá přesný řád. Pro někoho by to bylo strašně stresující a řekl by: „To je to je hrozný, že nevíš, co budeš v týdnu dělat a nemůžeš úplně přesně plánovat.“ A to je pravda, ale já to považuji za pozitivum. Pro někoho by negativum bylo to, že jsem byla na katedře zvyklá chodit do práce v lodičkách. Měla jsem spoustu krásných párů bot, které jsem ale neměla na nohou už pět let a šance, že budu chodit v lodičkách už není moc velká. Někdo by řekl, že je strašné, že se nemůžu hezky oblékat a nemůžu dělat takové ty věci, který ženy v České republice mají čas dělat. Protože když je člověk někde v Africe, tak je rád, že vůbec má nějakou vodu na pití, natož aby si umýval vlasy. Pro někoho by bylo negativum to, že tím, že člověk je hodně v zahraničí, tak se mu velmi zúží počet kamarádu, protože vy na ně nemáte čas, vy jste v cizině, ale ti lidé, které tady necháte, prostě žijí svoje životy dál. Ale to jsou všechno negativa, která já jsem ochotná nést.
Z jakých předmětů jste maturovala a o čem jste psala diplomovou práci, pokud se někdo chtěl inspirovat?
Já jsem chodila na klasické čtyřleté gymnázium a maturovala úplně klasicky z češtiny, angličtiny, základů společenských věd a dějepisu. Trochu jsem litovala, že jsem si místo něj nevzala zeměpis a myslím, že to byla chyba, protože výuka dějepisu za moc nestála.
Myslím, že bylo dobré, aby zaznělo, že když jsem odmaturovala, měla jsem samé jedničky, všechny moje diplomy na vysoké škole byly červené a nikdy jsem u státnic nedostala dvojku, ale když jsem byla na druhém stupni základní školy a posléze gymnáziu, tak nikdo nevěřil tomu, že bych mohla vystudovat vysokou školu. Když jsem byla na základce, moje třídní učitelka, na kterou nevzpomínám v dobrém, mi dokonce nechtěla dát ani doporučení na gymnázium, protože říkala, že jsem hloupá. Když jsem byla na gymplu, tak jsem měla z matematiky nebo z fyziky čtyřky a hrozil mi reparát. TVyučující mi říkali: „Ty se nedostaneš na žádnou vysokou a podívej se, kdyby ses učila jako tady spolužačky a učila se předměty, které tě nebaví alespoň na dvojky, tak bys mohla něco dokázat.“ Já měla obrovské štěstí, že mí rodiče mě nikdy nenutili, abych se učila pro známky. Vždycky říkali: „To je tvoje věc, jestli se učíš nebo ne. Dělej to, co tě baví.“ Díky tomu jsem si mohla vybrat přesně takovou vysokou, jakou jsem chtěla. Samozřejmě dílem to bylo i štěstí, protože prostě nemůžete mít u státnic samé jedničky, když nemáte trochu štěstí na otázky a na to, že zrovna se vám třeba neděje v životě nic zásadního, co by vás rozhodilo. Takže samozřejmě, že to je dílem štěstí, ale myslím si, že jsem ukázka člověka, který rozhodně nebyl jedničkář a rozhodně ho ten systém nevedl k tomu, aby studoval, nedej Bůh, aby měl doktorát. To vůbec nikdy nikoho nenapadlo. Jenom díky tomu, že jsem měla možnosti vybrat si to, co mě baví, tak to mohlo začít fungovat.
Když už jsem zmiňovala ten globus, tak jsem na něm jako dítě viděla město, které se jmenuje Kapské Město, které leží v Jihoafrické republice. Vůbec jsem nechápala, jak něco, co se jmenuje „město“, může být v Africe. Já si myslela, že to slovo „město“ je jenom v Česku a vůbec si mi to nespojilo jako desetiletému dítěti, které, nota bene, žije na maloměstě u Kroměříže, kde vůbec žádný přesah do zahraničí nebyl. Slíbila jsem si, že se tam jednou podívám. Když jsem byla na vysoké, psala jsem bakalářku na apartheid (politika systematické rasové segregace, pozn. red.) v jižní Africe, pak jsem psala diplomku na Somálsko a pak jsem psala disertaci zase na jižní Afriku, takže jsem vlastně u toho globusu zůstala.
Jaké rady a tipy byste dala někomu, kdo chce studovat mezinárodní vztahy?
Ať čte. Protože to, že člověk čte a sleduje zprávy, nejde ničím nahradit. Číst, číst, všechno číst a sledovat i věci, se kterými člověk nesouhlasí. My máme tendenci podvědomě vybírat si jenom to, s čím souhlasíme, ale myslím si, že je dobře sledovat i ty, se kterými nesouhlasíme, protože alespoň získáte přehled o té druhé straně. Takže nebýt selektivní v tom, co si člověk vybírá za zdroje. Jestli třeba nesouhlasíte s politikou Trumpa, tak pořád sledujte Trumpovy projevy, protože vy tím získáte povědomí o tom, jak ten člověk uvažuje. A myslím si, že člověk, který chce studovat politologii a mezinárodní vztahy, tak by měl mít i nějakou míru strukturovaného myšlením, takže by měl být trošku logicky uvažující, aby to, co říká, nebyly jenom slova, ale aby to na sebe nějak navazovalo. Taky myslím, že člověk, který chce studovat sociální vědy, by se vůbec neměl zříkat věcí souvisejících s logikou, protože logika je dost důležitá věc. Zároveň si myslím, že je nutné, aby člověk měl nějaké pensum znalostí a znal věci z pamětí, protože se strašně odstupuje od toho, že se člověk něco memoruje, a já tomu rozumím, protože to hned zapomene, ale některé věci se prostě naučit z paměti musíte. Kdy skončila 1. světová válka, kdy skončila 2. světová válka, kdy bylo rozděleno Československo, co se stalo v roce 1968… A musíte to vědět, protože když to nevíte, tak ty věci vám potom nedávají smysl a pak už nejste sociální vědec, ale jenom žvanil.
Lidé určitě mají o práci politologa nebo někoho, kdo se věnuje regionu jako je Afrika a cestuje, nějaké předsudky. Jaký si myslíte, že je nejpopulárnější předsudek a proč není pravda?
Že je to zbytečné. Že je zbytečné být politolog, a že je zbytečné se zajímat o něco jiného než o to, co se děje v bezprostředním okolí každého člověka. A s tím souvisí předsudek o tom, že je to k ničemu. Myslím si, že to je dáno do značné míry tím, že spousta lidí, kteří předstírají, že jsou odborníci, tak nejsou, protože jenom žvaní, a že částečně tahle výtka je na místě, ale pokud něco člověka to sociálně-vědní prostředí naučí, tak je to kritické myšlení. A vy, když se naučíte kritický myslet, tak s vámi nikdo nemůže manipulovat. Nebo ne úplně tak snadno.
Lucie Hornáková
Komentáře nejsou povoleny.