Chlad, únava a hučení strojů, to bylo jediné, co posledních pár měsíců znala. Stroje… velké stroje… obří děsivé mašiny, které ji obklopovaly prakticky celý život. Tentokrát to ale bylo jinak, běžně by člověk přece čekal, že stroj je v moci vynálezce. Avšak momentálně byly věci dost jinak. Kdoví, co ji sem dostalo, jestli její vášeň pro výzkum, tlak kolegů nebo pravé nefalšované šílenství. Už i ta motivace se totiž vytrácela. S každým dnem, každou hodinou, každou minutou se její zápal vytrácel do hlubin toho samotného kolosu. Každým dnem byla více vyčerpaná a více bez citů, jako kdyby už postupem času necítila nic.
Vždy, když se vzbudila z bezvědomí, bylo to stejné, hlava se jí točila jako kolovrat, v uších jako by jí tikaly miliony malých ciferníků, které pomalu, ale jistě odpočítávají její dny. Palčivá bolest jí směrem od zad drásala tělo a proudila až do konečků prstů. Tma jako by napadala její sítnici, až nakonec byl její zrak pohlcen úplně a únava jí nedovolila ani vydat hlásku, natož vůbec zvednout hlavu.
Její končetiny byly uchycené dvěma železnými skřipci a roztažené do stran. Do oběhového systému měla jehlami zavedené hadičky, vedoucí do nádrže za ní. Dráty s přísavkovitými útvary, vedoucí všude kolem, byly připojené k její hlavě a do zad měla zavedené trubice. Po místnosti byly rozmístěné nejrůznorodější trubky, vedení, přístroje, nádrže i baňky a rez jako by byla cítit ve vzduchu. Sem tam se ozval nějaký podivuhodný šramot nebo zapískání hlodavce, který bloudil rozlehlými chodbami vedoucími z laboratoře.
Teď ale slyšela jiný zvuk, povědomý zvuk… hlas. Známý hlas zahalený mlhou hořkosladkých vzpomínek. Neříkal ale nic zřetelného, slova jako by se ztrácela a rozplývala ve vzduchu, až byly slyšet jen tlumené tóny. Dobře věděla, komu onen hlas patří, slýchávala ho často, dokázala si ho ale spojit jen s myšlenkami a činy, konkrétní osobu si zkrátka nedokázala vybavit. Bylo zvláštní dokonale vědět, o koho se jedná, a zároveň ho úplně zapomenout. Tento hlas ji občas dokonce i probral a přivedl k vědomí, mlha nad vším vědomím jako kdyby se zvedla a najednou bylo vše zase jasné, úplně vše.
Snažila se nabrat více vědomí, zvednout alespoň hlavu nebo jen zrak. Když se ale na osobu podívala, viděla jen matnou siluetu. Najednou jako by silueta začala tmavnout… rozmazávat se. Vše se začalo rozmazávat a ztrácet, až najednou zase neviděla nic, necítila nic, nevnímala nic. Její vědomí zase vyhaslo.
Chlad, únava a hučení strojů, to bude jediné, co příštích pár měsíců ucítí.
Komentáře nejsou povoleny.